Historie obce

Nezabylice, německy Neosablitz, leží v údolí Chomutovky, která kousek za obcí přijímá z pravé strany potok Hačku, protékající Hořencem. Od Chomutova jsou Nezabylice vzdáleny 6 km na JV a jejich nadmořská výška je 270 m. Zatímco obec leží v údolí, její orná půda stoupá vzhůru na mírně zvlněnou rovinu nad údolím. Součástí obce Nezabylice je i Hořenec, nazývaný do roku 1992 Hořenice. Název Nezabylice je českého původu a byl odvozen od mužského osobního jména Nezabyl, tedy ves Nezabyliců, lidí Nezabylových. Později se ale vyskytl také tvar Nezaběhlice.

Původně byla ves postavena kolem návsi, jejíž pozůstatky jsou ještě dobře patrné. Za to nynější rozdělení Nezabylic a Hořenec již jasné není, navazují těsně na sebe a místy se prolínají.

První známá písemná zmínka o existenci Nezabylic je z roku 1378: ,,In Nezabilicz". Tehdy již bylo ve vsi několik statků. Na jednom je uváděn Odolen (+ r. 1383), na druhém Přibík (+ 1384), na třetím Štěpán a čtvrtý koupil Zvěst Mlynec. Zdejší tvrz se dvěma statky bývala panstvím pánů ze Šumburka, sídlících na hradě Perštejn. Po rozdělení panství mezi bratrance Alše a Viléma v roce 1431 získal Nezabylice s dalším majetkem Vilém, který si postavil nedaleko Perštejna vlastní hrad a nazval jej Nový Šumburk. Roku 1445 prodal Nezabylice Jiříkovi z Mašťova. Po něm se v držení vsi vystřídalo několik majitelů - např. Jan Jiskra z Plotiště, jehož syn roku 1488 Nezabylice zase prodal, nebo kolem roku 1540 Borňové.

Roku 1551 jsou zde uváděni již němečtí poddaní. Později měl ,,Nezaběhlice" Petr Borňa ze Lhotky, zavražděný roku 1560 na silnici mezi Kláštercem a Šumperkem. Zůstaly po něm dvě dcery Markéta a Benigna. Markéta získala mimo jiné Okounov, Benigna Nezabylice. Roku 1577 je postoupila svému manželovi Ferdinandovi z Renšperka. Rok na to Nezabylice od něho koupil Bohuslav Felix z Lobkovic a připojil je k chomutovskému panství. Od roku 1588 byla ale ves spravována z Červeného Hrádku, který chomutovskému panství tehdy také patřil. Bohuslav Felix, potomek Mikuláše Chudého, vynikal nejen svým rodem a osobními vlastnostmi, ale i vysokými úřady. Jeho první žena, rozená Plavna, jej získala pro protestantismus. Díky jeho vlivu získalo nové náboženství převahu na celém panství.

Po smrti Bohuslava Felixe vyměnil syn Jáchym chomutovské panství s Jiřím Popelem z Lobkovic za Mladou Boleslav a další majetek. Popel byl fanatickým katolíkem a považoval za svoji prvořadou povinnost vrátit co nejdříve všechny své poddané katolické církvi. Měli mu v tom pomáhat jezuité, které do Chomutova povolal a daroval jim značný majetek i roční rentu, na kterou mělo přispívat téměř celé panství. Nezabylice jim tak musely v půlročních splátkách poukazovat 37 kop a 39 grošů míšenských. Když však Popel upadl u císaře v nemilost a roku 1594 mu byl majetek zabaven, přešly Nezabylice s celým panstvím do správy královské komory.

Tvrz je v Nezabylicích zmiňována prvně roku 1574, i když se její existence dá předpokládat mnohem dříve. Poslední zmínka o ní je až při prodeji roku 1605. 

V roce 1605 žilo v Nezabylicích 12 poddaných a podle taxace chomutovského panství, pořízené v souvislosti s jeho prodejem, byly Nezabylice ohodnoceny na 12.575 kop a 50 grošů, což je ve srovnání s jinými zdejšími vesnicemi nadprůměrná cena. Při následném prodeji byly Nezabylice v té části bývalého panství Jiřího Popela z Lobkovic, které s Červeným Hrádkem, Jirkovem a řadou vesnic, mezi kterými byly i Nezabylice, koupil roku 1605 Adam Hrzán z Harasova, pán na skalce a Lanškrouně.

Za třicetileté války zpustla část vesnice i tvrz. Její zbytky jsou dodnes skryty ve zdivu dvora, pozdějšího státního statku na levém břehu Chomutovky. Berní rula v roce 1654 uvádí v Nezabylicích čtyři sedláky, sedm chalupníků a na obci další čtyři poddané. V poznámce sice říká, že ,,tato ves má stavení dobrý...", ale ještě v letech 1650 - 1655 byly některé zdejší statky prodávány jako pusté. Dobytku bylo ve vsi poměrně dost - celkem 15 potahů, 17 krav, 16 jalovic, 46 ovcí, 33 prasat a 8 koz.

Okolo roku 1651 se Nezabylice staly krátce opět samostatným statkem, ale později byly připojeny k panství Lvíčkov. K 1.1. 1690 se spolu s Hořencem od statku Lvíčkov odpojily a staly se znovu samostatným statkem, ke kterému byl roku 1712 připojen i statek Všehrdy a ves Zeleč. Roku 1714 koupila Nezabylice kněžna z Lichtenštejna a připojila je ke svému panství Červený Hrádek.

Schiller v nich roku 1787 uvádí 21 domů a zámek. Zřejmě nazývá zdejší panský dvůr zámkem. Podle chomutovské Heimatskunde z roku 1898 se většina zdejších obyvatel živila zemědělstvím a chovem dobytka. Vedla obilí a běžných produktů pěstovali hlavně cukrovou řepu, kterou dodávali ke zpracování do Údlic. V blízkosti Nezabylic byly i bohaté vrstvy cihlářské hlíny, zpracovávané ve dvou cihlářských pecích. V obci byl dále uváděn panský statek s ovčínem a asi 1 km vzdálená myslivna. Z 230 zdejších obyvatel byla tehdy 2% Židů.

Heimatskunde se také zmiňuje o velkém požáru z 2. října 1780, kdy vyhořelo devět statků a dva židovské domky a o epidemii cholery, která se roku 1866 přenesla ze sousedního Hořence i sem.

Roku 1850 se Nezabylice staly samostatnou obcí s osadou Hořenice (od roku 1992 nazývanou již Hořenec) a řadu vrchnostenských rychtářů vystřídal první volený starosta.
Dnem 1.1.1875 zde byla zavedena přespolní pošta, spojující Údlice se sedmi vesnicemi, k nimž patřily také Nezabylice i Hořenec. Zásilky roznášel denně poštovní posel.

Za 1. republiky nebyly Nezabylice ryze Německou obcí, jak tomu bylo u mnoha zdejších vesnic. V roce 1921 tvořili Češi sice jen 5,27% všech obyvatel obce, ale do roku 1930 stoupl jejich počet na téměř 28%. České děti navštěvovaly Českou školu v Údlicích.

Za druhé světové války byl hned v říjnu 1939 zřízen v bývalé panské hájovně pracovní a zajatecký tábor pro 50 polských válečných zajatců. Později zde bylo 80 francouzských dělníků a ke konci války 41 dělníků z Východu, z nichž 15 byly ženy.

První český poválečný správní orgán zde vznikl 7. 5. 1945. Velký úbytek obyvatelstva v obci nastal po odsunu Němců, byl ale poměrně brzy nahrazen novými obyvateli. Po roce 1980 se ale počet opět začal snižovat.

Nezabylice s Hořencem tvořily společnou obec až do roku 1960, pak se staly osadami Údlic a od 24. 11. 1990 se opět osamostatnily.

Škola byla v Nezabylicích uzavřena ve školním roce 1973 - 4, mateřská škola v roce 1990, nyní je opět otevřená a chodí do ní i přespolní děti. V roce 2001 dostala budova mateřské školy novou fasádu a nátěr oken. Školáci ale docházejí do Údlic.

Jednota měla v obci restauraci se sálem a prodejnu. Restauraci, stojící na katastru Hořence, ale poblíž budovy Obecního úřadu, nakonec ji koupila obec a pronajímá ji. V roce 2001 zřídil Obecní úřad v prostorách bývalého skladu prodejnu se smíšeným zbožím, kterou provozuje soukromník. Soukromému podnikání se docela daří, nejznámější je snad Motorest Seník a Motel Žako.

Po roce 1990 stoupl také zájem o výstavbu rodinných domků nejen u místních, ale i u lidí z Chomutova, které láká spojení venkovského prostředí s blízkostí okresního města. V roce 2001 registrovala radnice 10 žádostí o přidělení bytů. Ty by se mohly zčásti uspokojit, kdyby pozemkový fond předal obci bezúplatně své dva panelové domy, na kterých by obec vybudovala střešní nástavby. Umělecké památky v obci nejsou, jen na okraji vesnice stojí vpravo u silnice železný kříž na omítnutém soklu.

Obec je od roku 1998 již kompletně elektrifikovaná, má nové veřejné osvětlení i plynofikaci. V roce 2009 byla vybudována I.etapa kanalizace a nová ČOV. Také jsme v roce 2010 rozšířili veřejné osvětlení a chodníky.

Vývoj počtu obyvatel a trvale obývaných domů je zřejmý z následující tabulky:

Historie obce Hořenec:

Hořenec, německy Horschenz, část obce Nezabylice, leží v nadmořské výšce 274 m. Název nabyl dlouho ustálen a kolísal mezi podobami Hořenec a Hořenice. Jedny Hořenice však na okrese Chomutov již existují u Chban, byl proto s platností od 1. 1. 1992 pro tuto ves úředně stanoven název Hořenec. Pojmenování vzniklo pravděpodobně ze jména původního majitele nebo zakladatele Hořenovi. Němci si název jen přeložili.

Hořenec byl původně ves ulicového typu, která byla narušena drobným prostorem okolo kapličky a územím židovské osady se synagogou.

Až do 16. století byl Hořenec drobným samostatným šlechtickým statkem. V písemných pramenech se objevuje prvně v roce 1327, kdy zde sídlili Štěpán, František a Bech, vladykové z Hořenic. Roku 1384 zde zemřel Hodislav z Hořenic a do roku 1388 byli majiteli Šeptáči ze Všechlap. Roku 1454 došlo o Hořenice ke sporu, ve kterém si ji bratři Oldřich a Zikmund Šeptáči vyžádali jako odúmrť. V té obě je již v Hořenci uváděna tvrz.

V roce 1535 získal Hořenec Felix Šmohař z Rochova. Vladycký rod Šmohařů pocházel z Rochova na Litoměřicku. Na Chomutovsku jsou uváděni prvně roku 1535, kdy Felix, jeden z pěti bratrů, koupil Hořenice a druhý bratr Brikcí získal roku 1548 Kralupy. Po majetkových přesunech mezi příslušníky rodu držel roku 1589 Hořenice Václav a Kralupy Brikcí. Zemřel roku 1596. Zůstala po něm vdova Kateřina, rozená ze Štampachu, tři synové a dvě dcery. Ze synů zůstal na živu Jobst ( Jošt) a před rokem 1615 se ujal správy Kralup i Hořenic. Pro účast na stanoveném povstání byl odsouzen ke ztrátě třetiny jmění. Královská komora zabavila jak statek Kralupy se vším příslušenstvím, tak statek Hořenice.

Synovi Adamovi a dvěma dcerám byly peníze, které po odečtu zůstaly, poukázány až do roku 1675. 

Roku 1623 byl bývalý Šmohařův majetek prodán Jaroslavu Bořitovi z Martinic, který si z pobělohorských konfiskádů vytvořil rozsáhlé panství Ahníkov - Prunéřov.

Po připojení k panství ztratila zdejší tvrz svoji obytnou i správní funkci a vznikla tak dokonale, že není ani známo, kde stála. K jejímu zániku pravděpodobně přispěla i třicetiletá válka, která v Hořenci zanechala také další spáleniště. Ale krátce po jejím ukončení tam berní rula k roku 1654 uváděla sedm sedláků, 12 chalupníků a tři poddané tzv. na obci. Stavení již byla v dobrém stavu. Také dobytka tu bylo poměrně dost, celkem 23 potahů, 38 krav, 17 jalovic, 53 ovcí, 60 sviní a 33 koz.

Reformační hnutí a pak i třicetiletá válka způsobily, že byl velký nedostatek katolických kněží. Bylo jich tak málo, že k chomutovskému děkanátu patřilo 20 vesnic, mazi nimiž byly i Údlice nebo Hořenec.

Po válce byl Hořenec opět samostatným statkem a v jeho držení se vystřídalo několik pánů - např. roku 1651 Jiří Holický ze Šternberka, ale již v následujícím roce císařský rada a zemský místokomoří Adam Pecelius z Adlersheimu. Roku 1667 koupil Hořenec Ferdinand František Albrecht hrabě Wahl, pán na Lvíčkově. Jeho dědic Ferdinand František Xaver prodal roku 1714 Hořenec spolu s Nezabylicemi kněžně z Lichtelštejna a tím připadly obě vesnice k panství Červený Hrádek.

Od konce 17. století se v Hořenci začali usazovat Židé.

Potvrzuje to i zápis z roku 1988, podle kterého tu koupila vrchnost domek, do něhož usadila Židy. V polovině 18. století žilo v Hořenci již 12 židovských rodin. Osm z nich obchodovalo s peřím, vlnou a plátnem, z dalších byl jeden řezníkem, druhý krejčím třetí poslem. od roku 1859 mohly židovské děti navštěvovat židovskou školu v Údlicích. V té době měla zdejší židovská komunita přes 170 lidí, vlastní hřbitov a synagogu. Synagoga byla zbořena a hřbitov byl až na nepatrný zbytek nacisty zničen. Na jeho místě je dnes hromadný hrob obětí ,,Pochodu smrti" z jara 1945. Pozůstatky židovského ghetta ale ve vsi stále stojí.

Schallerova topografie z roku 1787 uvádí v Hořenci 34 domů, z toho dva patřily k panství Velemyšleves. Byla zde tehdy i kovárna a panský mlýn. V roce 1843 tu bylo již 56 domů se 574 obyvateli. V té době měla ves i vlastní hospodu.

Z uměleckých památek stojí v Hořenci na návsi kaplička, zrenovovaná roku 1992. Generální rekonstrukce kaple, zapsané v seznamu kulturních památek, začala v březnu 1992 a již 26. července téhož roku byla kaple slavnostně znovu vysvěcena. Zvon kapličky se rozezní vždy v sobotu v poledne a v neděli v poledne i večer. Kaplička je obdélná, s trojúhelníkovým štítem, sedlovou střechou a zvonicí s cibulovitou střechou. Původní vnitřní vybavení kapličky- obraz sv. Floriána se třemi světci z roku 1769 a barokní sochy Panny Marie, sv. Michala, sv. Josefa a sv. Jana z druhé poloviny 18. století odvezli památkáři z Ústí nad Labem v roce 1979, kdy celé obci hrozila likvidace kvůli plánované výsypce Velemyšleves. Po restaurování byl obraz i sochy předány do Okresního muzea v Chomutově.

Na konci Hořence stojí (stejně jako v Nezabylicích) železný kříž na omítnutém soklu a u mostu přes Hačku rovněž v roce 1992 zrestaurovaná socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1704. Světec stojí na nízkém čtverhraném soklíku s nápisem a datem.

Poloha vsi na soutoku potoků Hačky a Chomutovky byla příčinou mnoha povodní- např. po průtrží mračen v srpnu 1761 zničila záplava zde i ve Velemyšlevsi 18 domů.

V roce 1866 postihla Hořenec jiná pohroma - vypukla tu epidemie cholery, které podlehla řada obyvatel.

Spolek dobrovolných hasičů byl v Hořenci založen roku 1890. 

Obyvatelé se věnovali převážně zemědělství a chovu dobytka, ale určitým zdrojem obživy byla, stejně jako v mnoha zdejších vesnicích , výroba třísla. V horských vesnicích se tříslo získávalo většinou z kůry smrků, ale nejvíc třísloviny obsahuje mladá dubová kůra. Proto se v předhůří a v nížinných oblastech vysazovaly dubové háje. Každých 8 - 10 let se pruh dubů pokácel a znovu osázel. Hájek se tak znovu obnovoval. Tak tomu bylo např. v Údlicích, Otvicích, Všehrdech a také v Hořenci.

Z pokácených stromů se kůra nejdříve oloupala- nejen z kmenů, ale i z větví a pak se postavila do panáků, aby proschla. Nahoru se položil kus kůry, který měl zabránit dešťové vodě, aby nevyluhovala část třísloviny. Po dosušení byla kůra dopravována do mlýnů na tříslo. Ke konci 19. století se výroba třísla ze smrkové kůry již zastavovala, z dubové kůry ještě pár let pokračovala. Výrobu třísla si ale koželuhové jimiž obstarávali sami, dosušování a drcení prováděli parními stroji a mlýny, poháněnými elektřinou. Po roce 1900 pomalu přestávala i tato činnost, protože byla dovážena levnější a lepší tříslovina odjinud.

Hořenec patřil do údlické farnosti a do obvodu triviální školy v Přečaplech. Nyní docházejí děti do školy v Údlicích.

Po roce 1850 patřil Hořenec jako osada Nezabylic do politického a soudního okresu Chomutov. Od července 1960 do závěru roku 1990 byl Hořenec spolu s Nezabylicemi začleněn do obvodu MNV Údlice. Pak se spolu s Nezabylicemi opět osamostatnil.

Následující tabulka ukazuje vývoj počtu obyvatel a trvale obydlených domů:

Úbytek obyvatel sice začal již ve 20. století, ale poválečný odsun Němců počet obyvatel podstatně snížil a jejich úbytek dále pokračoval. Teprve v posledních letech začalo obyvetel znovu přibývat.